Pár postřehů a rad déle sloužícího dyslektika
Předesílám, že nemám v oboru dyslexie ani ostatních poruch učení žádné formální vzdělání a proto se mohou mé názory a postřehy rozcházet se stávající vědeckou doktrínou. Neposkytuji zde také žádný úplný návod jak si počínat. Popisuji jen své praktické zkušenosti, zejména triky, které jsem si vypracoval při psaní a zpracování textů. Činím tak s plným vědomím toho, že co funguje jednomu nemusí fungovat druhému, a žádám čtenáře, aby takto k mým radám přistupoval.
Máte-li doma dyslektika, nebo dítko s jinými podobnými poruchami učení, nezoufejte. V pedagogické poradně vám určitě řeknou, že se to bude časem zlepšovat a nakonec se to možná srovná. V jistém smyslu mají pravdu. Z vlastní praxe mohu říct, že prolézt základní školou bylo náročné, nikdy jsem sice nepropadl, z češtiny měl jsem většinou trojky, ale stály mě dost sil. Střední škola byla oproti tomu dost v pohodě, a dvě vysoké již bez výraznějších problémů. Dnes se z větší části živým právě psaním. Takže nezoufejte, časem se to zlepší. Ovšem i k tomuto tvrzení je hned několik výhrad. Za prvé s tím trpným rodem opatrně, vždy je třeba ctít zásadu, že ruka, která ti pomůže, visí na konci tvé paže. Za druhé, specifické poruchy učení sami o sobě určitě nejsou předpokladem k úspěšnému studiu. Je třeba realisticky hodnotit své schopnosti. Rozhodně bych nerad, aby tento text vyzněl „ jsem dyslektik = budu za hvězdu“. Spíš, mám-li na to, můžu být úspěšný i tak. A za třetí, podle mých zkušeností se to nezlepší v tom smyslu, že by původní potíže vymizely, ale člověk se naučí vědomě či podvědomě jisté problematické procesy a úkony obcházet, řešit je jinak, takže pro vnějšího pozorovatele, který pozoruje výsledek, to vypadá, jako zlepšená výkonnost v tom či onom kroku. Časem si ovšem člověk tyto triky a náhradní postupy natolik osvojí, že je používá do značné míry automaticky, což vlastně zlepšení je.
Naučte se číst rychle, čtěte hodně. Jedním z typických problémů dyslektiků je spojování písmen a hlásek do slov. Někdy si říkám, že za boom dyslektiků může Komenský. Vzpomínám si, jak nás v dějepise učili, že před učitelem národů se děti musely ve škole učit memorovat dlouhé pasáže a číst se pak učily tak, že odříkávaly naučenou pasáž a přitom si ukazovaly prstem v textu. Netvrdím, že by to bylo pro dyslektiky to pravé, ale obsahuje to jeden podstatný rys, ke kterému se chci dostat a sice čtení celých slov. Vzpomínám si, jak paní učitelka v první třídě nadávala, že slova nečtu, ale hádám. Prostě přečtu začátek, tak první slabiku, vidím jak je slovo dlouhé a z toho odhadnu o jaké slovo se jedná. Máte-li nějaký „duchaplný“ čítankový text složený z řady podobných slov, která navíc nedávají žádný smysl, pak jste samozřejmě ztraceni a paňúčka si na vás smlsne. Nicméně, text většinou není organizován tak, aby nedával žádný smysl, a většina lidí, kteří rychle čtou skutečně čtou celá slova. Čtení celých slov závisí na slovní zásobě, nemůžu tak přečíst slovo, které neznám. Existuje celá řada knih popisujících technik rychlého čtení, které jsou na rozlišování celých slov založeny, např. Zielke (1988). Naučit se číst potichu, s co největším zrakovým rozpětím a zpracovávat celá slova povede k tomu, že budete mít ze čtení požitek. To kromě jiných výhod usnadní, abyste četli hodně a naučili se na jeden pohled rozlišit větší množství slov. Tím si také mimoděk zapamatujete ten tvar slova, který se nejčastěji vyskytuje, což většinou bývá ten správný. To později usnadní vybrat si ten správný tvar slova, např. v nabídkách, které vám dá kontrola pravopisu na počítači. Lze to také použít k nouzovému rozhodnutí, která forma slova je správná. Prostě si napíšete více tvarů vedle sebe a jeden z nich vám přijde od oka ten správný.
Naučte se psát na počítači. Pište co nejvíce textu na počítači. Na základní škole to může být problém, ale na střední a na vysoké nepište v ruce, co nemusíte. Samozřejmě tu a tam potřebujete napsat něco v ruce, např. stručný vzkaz. Při podrobnějším pohledu zjistíte, že ty věci, které se nedají napsat na počítači, se dají vyjádřit omezeným počtem frází. Vřele doporučuji, sestavujte krátké zprávy z těchto frází a ty si dobře nacvičte. Ne, že bych nevěřil, že byste nebyli schopni nic jiného napsat, ale rychle psané vzkazy zpravidla nemáte moc času kontrolovat. Píšete je často nesoustředěně a riziko chyb narůstá. Řada lidí si o vás z krátkého vzkazu se třemi hrubicemi udělá názor, že jste blbci a s lidmi, kteří si o vás myslí, že jste blbci, se daleko hůř spolupracuje.
Ale zpět k psaní. Pokládám za velmi užitečné vzít si nějakou klasickou učebnici psaní na stroji nebo na klávesnici a naučit se psát, když ne deseti, tak alespoň tolika prsty, kolika se vám to povede ( budete-li nakonec psát 8 prsty a malíkové úhozy obstaráte nějak jinak, budete i tak psát dost rychle a nikdo to na konečném výsledku nepozná).
Psaní textu aneb po částech lze sníst i slona. Doporučuji rozdělit psaní textu do několika fází. 1) příprava – rozmyšlení konstrukce textu končící podrobnou osnovou, napsanou či myšlenou. 2) vlastní napsání textu. 3) jeho kontrola a další úpravy. Domnívám se, že tyto etapy nemají co dělat s poruchami učení a jsou obecně platné, ale máte-li potíže pomohou dvojnásob.
Konstrukce textu. Řekl-li jsem, že řada těchto pravidel platí obecně, pak o konstrukci textu to platí bezezbytku a patně bychom se tato pravidla měli učit ve škole. Vzpomínám si dokonce, že jsme na základce psali před slohové práce jakousi osnovu. Chyba byla, že ke konstrukci textu nám mnoho nepomohla. Co mám tedy na mysli, hovořím-li o konstrukci textu? Snad nikdo, kdo se podívá na skříň, nepodezírá truhláře, že by začal skříň budovat vlevo dole a skončil vpravo nahoře. A přesto si mnoho lidí myslí, že text budou vytvářet tak, že napíší první větu a celý text se před nimi rozvine jak kouzelný koberec. Text, právě tak jako skříň, má svoji vnitřní stavbu a jeho konstrukce může namnoze začínat od prostředku či od konce výsledného textu. Velmi názorně to líčí E. A Poe, (sem odkaz na http://www.volny.cz/literatura/translat/poe.htm), když vysvětluje postup, jak napsal báseň Havran. Způsob konstrukce textu se bude lišit podle toho, vytváříme-li románovou zápletku nebo referát o ozubených kolech. Jsou zde však podobnosti. Nejprve si uvědomíme rozsah a formu zamýšleného textu. Z něj vyplývá záběr, hloubka, ale i počet obrázků či tabulek, jsou-li integrální částí textu. Pak přemýšlíme o jádru textu. Budou-li součástí vašeho (odborného) textu netextové části, které vlastně nahrazují text, jako obrázky, grafy, schémata, tabulky, začneme u nich. U příběhu to bude zápletka, pointa. Při přemýšlení se nám často vynoří řada myšlenek, které jsou užitečné, ale k hlavní pointě nepodstatné. Kulisy, vtipné líčení něčeho, fabulace. Nezahazujeme je, napíšeme si je odděleně bez ladu a skladu. Píšeme-li práci, která má předem danou strukturu, školní referát, vědeckou práci, můžeme často tyto myšlenky předběžně třídit – tahle přijde do úvodu, tahle do metodiky atp. Máme-li jádro, zamyslíme se nad tím, co k němu vede a co z něj plyne. U výsledků vědecké práce to bude, jak jsme je dostali. U zápletky povídky, jakými peripetiemi hrdina k zápletce přišel. Přitom můžeme s výhodou použít jako stavebních kamenů naších dřívějších poznámek. Neváhejme si jednotlivé myšlenky rozstříhat a seřadit tak, aby dávali logický sled. Obecně se vyplatí, i na úrovni jednotlivých odstavců, pokusit se nejprve shromáždit všechny podstatné myšlenky formou takřka holých vět a pak si je uspořádat. Očíslovat nebo přímo rozstříhat a seřadit. Vybaveni takovouto osnovou tvořící kostru příběhu začínáme psát.
Při psaní textu se zejména snažíme plynule navazovat jednotlivé myšlenky. Až v druhé řadě máme na mysli gramatiku, přitom se soustředíme zejména na to, co se nám bude nejhůř opravovat. Píšeme-li česky, soustředíme se zejména na shodu podmětu s přísudkem a čas děje. Píšeme-li anglicky, pak se soustředíme zejména na čas děje a na to, aby podmět i přísudek byly ve stejném čísle (jednotném nebo množném). Stíháme-li to, dbáme na více mluvnických jevů, nicméně prvotní snahou je, že by to nemělo být na úkor plynulého toku myšlenek. Zlaté pravidlo říká, že text, který dokážeme na jedno posezení napsat, dokáže čtenář nejspíš na jedno posezení přečíst.
Opravy. Zde opět platí: slona sníme jedině po částech. Naučte se používat opravu pravopisu, kterou většina editorů nabízí. Při jejich použití se mi osvědčil následující postup. Nejprve se podívám na chybné slovo, které editor označí mimo kontext. To usnadní uvidět chybu, naučíte-li se číst celá slova, berete totiž dost informací s kontextu a to znesnadňuje hledání chyb. Pak se podívám do nabídky správných slov a pak do kontextu, jaké slovo by tam mělo být. Problém může být ze slovy, která nemá váš editor ve slovníku. Doporučuji takové slovo pečlivě zkontrolovat tam, kde se prvně vyskytne a vložit do dočasného slovníku (chcete-li si být velmi jistí, okopírujte ho sem odněkud, kde je určitě dobře). To umožní jeho kontrolu na dalších místech textu. Kontrola pravopisu vše nevychytá, musíte hledat i ručně. Doporučuji text číst vícekrát a soustředit se vždy na jeden typ chyb. Udělejte si seznam svých oblíbených chyb (shoda, čárky, etc.) a pak text několikrát projděte, hledajíce vždy jednu položku ze seznamu. Je dobré kombinovat čtení na obrazovce se čtením vytištěného textu. Mále-li čas, nechte text „odležet“, a pak se k němu vraťte. To je dobré i pro stylistické úpravy. A jde-li to, nechte si to od někoho spolehlivého přečíst.
Zielke W. 1988. Jak číst rychleji a lépe, Nakladatelství Svoboda, Praha, 169 pp.